Pan rentgen aneb zázraky se dějí

Dnešní den si asi Zelda zapíše do paměti hodně hluboko. Byly jsme v benešovské veterinární klinice na rentgenovém vyšetření na dysplazii kyčelních kloubů. Vzhledem k tomu, jak se Zelda chovala při minulých obyčejných návštěvách veterinářky, měla jsem trochu strach, jak se bude tvářit na to, až jí paní doktorka bude chtít vyholit nožku a napíchnout žilku. Podle očekávání se Zelda v čekárně napasovala mezi moje nohy a židli a ležela a kňučela. Čekání nám trošku zkrátilo štěňátko bígla, které dělalo, že čekání na bolest je vlastně strašně príma. Zelda to snad i pochopila...

Po vstupu do ordinace a vynesení Zeldy na stůl začalo přesně to, čeho jsem se bála. Zelda se začala vzpouzet a vrčení holicícho strojku se jí vůbec nelíbilo. Ale při druhém pokusu otočila o 180° a byla klidná jak beránek. Usoudili jsme, že je to tím, že jsme všichni v klidu, zticha a kromě mě jí nikdo neutěšuje. Nechala si v klidu ostříhat tlapu, napíchnout ohavně dlouhou jehlu a nakonec se po dávce nárkózy svalila na bok a spala.

Snímky kyčelních kloubů byly potřeba naštěstí jen dva. Rovnání a popotahování jejího bezvládného těla mi nedělalo moc dobře, tak jsem byla ráda, že pak už jen mohla ležet na zemi a pomalu se probouzet. Pěkně si schrupla a po tom, co jí sestřička probrala, vyskočila a kdybych jí neměla na vodítku, pelášila by si to domů snad hned sama. Vyplnila jsem potřebné papíry a údaje, zaplatila a vyrazily jsme domů. Při skoku do auta se Zeldě trošku zamotaly nohy, ale jak naskočila, okamžitě opět usnula. Odvezly jsme domů Danču - náš doprovod, kterému moc děkujeme a vyrazily jsme domů.

Zelda se poslušně vyčurala a ihned zalehla na deku a usnula. Daly jsme po vyčerpávajícím odpoledni šlofíka obě, jenže pes nemusí nic, takže chrní ještě teď.

Teď už jen čekat cca 14 dní na výsledky a můžeme jen doufat, že naše malé Zelí bude v pořádku a budeme se moci našim milovaným agilitám věnovat naplno.